Budoucí generál přišel na svět 29. 9. 1890 na pražských Královských Vinohradech jako nejmladší ze tří dětí krejčovského pomocníka Aloise Eliáše a jeho ženy Josefy. Na Vinohradech strávil i většinu svých školních let, když zde po obecné škole navštěvoval také české c. k. státní reálné gymnázium zakončené v roce 1908 maturitní zkouškou.  V letech 1908 až 1911 vystudoval c. k. Českou vysokou školu technickou v Praze (dnešní ČVUT), kde složil státní zkoušku inženýrsko-zeměměřičskou. První zaměstnání ho zavedlo do východních oblastí starého mocnářství, přesněji do Haliče a Lvova.  S výstavbou železnice se podíval ještě před vypuknutím války do Bosny.

Válečný osud Aloise Eliáše se začal psát velmi záhy po sarajevském atentátu. Nastupuje k 28 pěšímu pluku v Praze a odjíždí v srpnu na východní frontu. Uniformy v barvě štičí šedi si dlouho neužil. 28 srpna 1914 přechází do ruského zajetí. Místo pobytu v zajateckém táboře ovšem putoval po železničních stavbách ruského impéria. Podařilo se mu využít vzdělání a získal funkci technického úředníka v carské armádě.  V srpnu 1917 vstoupil do československého zahraničního vojska. V Borispolu se stal příslušníkem 5. čs. střeleckého pluku. Následoval odjezd do Francie, kde postupně prošel 33. francouzským pěším plukem v Cognacu a dělostřeleckou školou v Saint Maixent jíž ukončil v hodnosti podporučíka.  Bitevní vřavu zažil již jako velitel 21. československého pěšího pluku u Verdunu, v bitvě o Terron a na řece Aisne.  V srpnu 1918 získal povýšení na nadporučíka v záloze. Při návratu do mladé republiky v lednu 1919 se mohl pochlubit insigniemi štábního kapitána pěchoty v záloze. Uniformu mu zdobil Řád čestné legie, Francouzský válečný kříž se stříbrnou hvězdou a Pamětní medaile účastníků Velké války. Prakticky ihned po návratu se zapojil do válečných operací na Těšínsku a jižním Slovensku.

Po skončení bojů přehodnotil svůj záměr stát se civilistou. Zůstal v armádě. Natrvalo. V únoru 1920 byl jmenován velitelem 21. pěšího pluku v Čáslavi kde zůstal do dubna. Následovalo jmenování do funkce pobočníka ministra obrany, jímž byl v té době generál Husák. V září téhož roku se ze svobodného Aloise Eliáše stává manžel Jaroslavy Kosákové, jíž poznal za působení v Čáslavi. Další změna přichází s rokem 1921. Nastupuje ke studiu na Vysoké válečné škole ve Francii. Po dvou letech se vrací zpět již v hodnosti podplukovníka a přechází do generálního štábu. Dalších devět let prochází různými funkcemi tohoto vrcholného orgánu branné moci. 30 ledna 1932 se stává československým vojenským expertem na odzbrojovací konferenci v Ženevě. Je generálem a získává mnoho zkušeností z diplomacie. Jako poradce ministra zahraničí Edvarda Beneše se seznamuje také s řadou významných osobností Evropské politiky.  Ve vojenské kariéře pokračuje od léta 1933. Nejprve je velitelem 2. pěší brigády v Chomutově a od listopadu se stává velitelem 3. divize v Litoměřicích. V lednu 1936 byl povýšen do hodnosti divizního generála a krátce nato jmenován velitelem V. armádního sboru v Trenčíně. V jeho čele byl i v době zářijové mobilizace. Se svými dvěma divizemi (6 a 20), dělostřeleckými pluky a dalšími útvary se soustředil v Klouboukách u Brna kde očekával rozkaz k plánovanému přesunu západně do prostoru Hustopeče-Moravský Krumlov. Přišla ovšem kapitulace. Aloise Eliáše hluboce zasáhla. Zásadně s ní nesouhlasil. Přidal se ke skupině generálů, ochotných za republiku bojovat. Byl však vojákem. Poslechl. Sbor se 6 října 1938 přesunul do Kyjova. O šest dní později Eliáš toto vojenské těleso opouští.

V kritické situaci státu povolal generál Jan Syrový Eliáše do Prahy, aby mu pomohl v úřadě předsedy vlády. Pověřil jej funkcí svého náměstka v řízení ministerstva obrany. Tím se Alois Eliáš přiblížil své příští vládní funkci. Do čela nové vlády tzv. druhé republiky se postavil agrární politik Rudolf Beran. Nabídl Eliášovi ministerstvo dopravy, které vzniklo sloučením ministerstva železnic a ministerstva pošt a telegrafů. V této podobě měl resort mimořádný význam pro udržení fungujícího státního útvaru, okleštěného mnichovskou dohodou. Zároveň se Eliáš stal členem Nejvyšší rady obrany státu. Bohužel vývoj v  zmenšené republice směřoval k jejímu zániku. Nová vláda vycházela maximálně vstříc Německu. Zvyšoval se tlak slovenské reprezentace zastoupené především autoritativní Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou. Politické prostředí se fašizovalo. Vzrůstal antisemitismus. Na východních hranicích se vedla nevyhlášená válka s Maďarskem. Vyvrcholení přišlo v březnu 1939. Centrální vláda Česko-Slovenska se sice pokusila separatistickou akci na Slovensku a zakarpatské Ukrajině zvrátit, ale to již nezabránilo vyhlášení Slovenského štátu  ani obsazení zbytků republiky Německem a Maďarskem. V tomto kontextu je zajímavé, že Alois Eliáš patřil k vrcholovým představitelům, kteří nevěřili zprávám o takovém scénáři. Sám Eliáš spatřoval v takovém aktu porušení mezinárodní dohody z mnichova. Wehrmacht v českých městech nakonec ukázal její skutečnou cenu.

Obsazená republika se změnila na Protektorát Čechy a Morava. Stejně tak se Beranova vláda změnila na protektorátní. Z Eliáše se stal protektorátní ministr. Ve své funkci ještě stačil změnit zavedené dopravní zvyklosti na jízdu a chůzi vpravo. Beranova vláda rezignovala 26. 4. 1939.  Alois Eliáš byl navržen na post ministerského předsedy. Pro obyvatele protektorátu symbolizoval české vlastenectví. Říšský protektor von Neurath si Eliáše pamatoval ze Ženevy. Samotný Eliáš s přijetím kandidatury váhal, neboť se nechtěl stát v očích národa zrádcem. Jeho kandidaturu podporovala oprávněná obava, že by v opačném případě přišli k moci domácí fašisté a kolaboranti. Pro přijetí funkce v neposlední řadě hovořily i možnosti pracovat pro odboj. Bezprostředně po okupaci se totiž zapojil do podzemní organizace Obrana národa. Udržoval kontakty s E. Benešem v exilu a dalšími odbojovými skupinami. Eliáš nakonec funkci přijal. Druhá protektorátní vláda získala své jmenování 27. dubna 1939. Ač měla zaručenu formální samostatnost, pravomoce byly velmi omezené. Vše podléhalo samozřejmě souhlasu říšského protektora. Kromě oficiální činnosti pracoval Eliáš také na ilegální frontě. Podařilo se mu dokonce ve Fürstenberském paláci zřídit jakýsi štáb Obrany národa, disponující zárodkem zpravodajské služby složené z bývalých vojenských zpravodajců.  Iluze autonomie se podstatně zredukovala po zahájení války 1. září 1939. Úřad protektora začal vydávat vlastní nařízení. Vládu zcela obcházel. Eliáš byl společně se státním prezidentem Emilem Háchou donucen vydat prohlášení namířené proti zahraničnímu odboji.  Neustoupil ovšem ve věci tzv. přísahy Vůdci, kterou jménem vlády odmítl.  Po demonstracích a střetech s německou mocí ( 28.10. a 15.11) jejichž důsledkem byly popravy studentů a uzavřené vysoké školy, podává vláda Aloise Eliáše Demisi. Prezident Hácha jí nepřijal. Eliáš zůstal ve funkci.  

Roky 1940 a 1941 lze v jeho politické kariéře pokládat za nejkritičtější. Úměrně postupujícím německým vítězstvím na frontách vzrůstá kolaborace a tlak okupantů. Hospodářství je plundrováno ve prospěch války. Postupuje germanizace české společnosti. Zatýkání odstraňuje Eliášovi blízké přátele. Ve vládě se začínají objevovat tendence po větších ústupcích němcům, což je z druhé strany považováno odbojem doma i v exilu za důkaz kolaborace. Okupanti navíc shromažďují další důkazy v neprospěch Aloise Eliáše. V červenci 1941 má pražské gestapo připravený obžalovací spis.  Příchod zastupujícího říšského protektora Heydricha se stane spouštěcím mechanismem. 27. září 1941 je Eliáš v předpokoji Frankovy kanceláře zatčen a následně převezen do budovy pražského gestapa v Petschkově paláci. A není to poslední zatýkání.  Ještě tentýž den vydal zastupující říšský protektor R. Heydrich Nařízení o výjimečném stavu. Den nato, 28. září vyhlásil stanné právo Výnosem o vyhlášení výjimečného civilního stavu. Začínají popravy prvorepublikových důstojníků i odbojářů. 29.9.1941  je Eliáš zbaven úřadu dopisem prezidentské kanceláře. Následují výslechy gestapem. Generál v jejich průběhu přiznal pouze to, o čem mělo gestapo nezvratné důkazy. Důkazy usvědčující další osoby popíral i při přímé konfrontaci. Navzdory zavedeným zvyklostem vše probíhalo korektně. Okupanti měli zájem na exemplárním příkladu, proto soud proběhl již 1 října. Samozřejmě v plné režii hitlerovců. Výsledek byl od začátku jasný. Alois Eliáš byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k trestu smrti. Druhý den po rozsudku požádal Hácha Adolfa Hitlera Heydrichovým prostřednictvím o Eliášovo omilostnění. Milost udělena nebyla. Vykonání rozsudku bylo prozatím odloženo. Putoval do známé Pankrácké věznice. Během svého pobytu měl lehčí režim (lepší stravu, delší vycházky, občasné návštěvy manželky…). Díky českému dozorci se mu dařilo prostřednictvím motáků udržovat kontakt s blízkými a spolupracovníky. V době věznění se na osudu bývalého premiéra snaží participovat skupina aktivistických novinářů, když Eliáše obviní z vraždy proněmeckého novináře Lažnovského v rámci tvz. Chlebíčkové aféry.  I když tehdejší vyšetřovací orgány podezření nepotvrdí, na dalším osudu generála to nebude mít žádný vliv.

Poslední kapitola životní cesty divizního generála Aloise Eliáše se začala psát na pozadí známého atentátu československých výsadkářů.  Po explozi jejich bomby nejprve umírá R.Heydrich. 18. 6. 1942 položí skupina parašutistů své životy v boji s jednotkami SS při obléhání pravoslavného kostela v Praze. Hned druhý den byl Eliáš na Frankův příkaz přivezen ze zaměstnání již v 12.30 do své cely na Pankráci. S dalšími 25 vězni ho večer odváží na střelnici do Kobylis, kde jeho život ukončí popravčí četa. Po osvobození byl A. Eliáš povýšen do hodnosti armádního generála. 17. června 1947 je odhalena Eliášova pamětní desky s bustou na rodném domě. Deska přežila dobu komunismu, i když sám Alois Eliáš byl označován za kolaboranta.  Plného uznání se mu dostalo teprve po změně společenských poměrů. 7. května 2006 byly ostatky Aloise Eliáše a jeho manželky Jaroslavy Eliášové pohřbeny se všemi poctami v Národním památníku na pražském Vítkově.  Česká republika mu posmrtně udělila Řád bílého lva. V mnoha městech jsou po něm pojmenovány ulice. V Praze na Hanspaulce mu byla k 120 výročí narození odhalena pamětní deska.

Alois Eliáš byl charakterem reprezentujícím nejlepší vlastnosti slušného člověka. Nesouhlasil s mnichovskou kapitulací. Byl vlastencem a nebál se riskovat život pro ideály, kterým věřil. Popravčí četa okupantů ukončila jeho život v době, kdy se vítězství uchvatitelů zdálo velmi blízko. Po porážce fašismu byl nejprve oslavován, následně tendenčně označen za kolaboranta a uvržen do zapomnění. Pohřbu se všemi poctami, které mu jako velkému příslušníku českého národa náleží, se dočkal až v novém tisíciletí.  Osobnosti jako on jsou nositelem české státnosti. Nesmíme na ně zapomínat. Připomenutí historické odvahy a nezlomnosti Aloise Eliáše představuje výjimečná stříbrná medaile z Pražské Mincovny nyní v nabídce Vojenských Investičních Medailí.