V srpnu 2014 uplynulo 100 let od chvíle, kdy se začal rodit základ budoucí československé armády, proslulé československé legie. Ve víru rozpoutané světové války se objevili příslušníci českého i slovenského národa na obou stranách fronty. Ti, kteří se v úvodech bojů nacházeli, mimo území centrálních mocností se začali spontánně přidávat na protirakouskou a protiněmeckou stranu. Určité počty vstoupily do služeb Srbska. Daleko více se jich začalo hlásit do carské armády, kde tito dobrovolníci vytvořili legendární „Českou družinu“. Nejvíce jich bylo z okolí Varšavy a nejednalo se jen o Čechy a Slováky, byť tito tvořili rozhodující část. Na západě, přesněji řečeno ve Francii pak další dobrovolníci vytvořili „Rotu Nazdar“.

Osud obou skupin byl poněkud odlišný. Dobrovolníci ve Francii se zapojili do bojů již v listopadu 1914 v kraji Champagne jako součást 1.pěšího pluku Cizinecké legie.  Hned v následujícím roce se zúčastnila vítězných bojů u Arrasu, kde se však také projevila její největší slabina a to bylo doplňování ztrát. Rakousko-Uhersko nemělo s Francií frontu a tak neexistovala možnost využití zajatců. Navíc boje na západní frontě byly ve znamení masakrů zákopové války. Vyčerpání lidské základny vedlo k rozptýlení zbytků jednotky do dalších útvarů Francouzké armády a teprve v později se začala vytvářet ČS brigáda ve Francii, kam se část původních dobrovolníků také dostala.

Na ruské frontě byla situace výrazně lepší. Rozsáhlé střety C a K armády s carskými ozbrojenými umožňovaly československým dobrovolníkům buď padnout do zajetí, nebo plánovitě přejít frontu. Zdroje tedy byly. Na druhou stranu ale platilo omezení na výstavbu dobrovolnických jednotek.

I tak „dobrovolci „ do bojů vstoupili velmi záhy, většinou jako rozvědčíci u ruských jednotek.  Jejich nejslavnější chvíle ovšem přišla 2. července 1917. Českoslovenští legionáři se vyznamenali v bitvě u Zborova, která byla součástí ofenzívy generála Brusilova. Omezení padla. Ovšem osud zamíchal nečekaně kartami. Bolševická revoluce a následné události zapříčinily, že místo na západ legie musely zamířit na východ a do vlasti se po mnoha peripetiích vrátili přes Sibiř poslední z nich téměř dva roky po válce.

V roce 1917 se začala formovat nejmladší část legií a to v Itálii. Nejprve jako výzvědné oddíly. Od jara roku 1918 došlo k vytvoření československé divize. V prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Založení československých jednotek v Itálii bylo podmíněno nátlakem ze strany ostatních spojeneckých mocností i špatným vývojem válečné situace. Itálie se podobně jako Rusko poměrně dlouho bránila vzniku dobrovolnických čs. jednotek. Při tom měla k dispozici poměrně značným počet rakousko-uherských zajatců českého a slovenského původu. Podstatnou roli hrála politika.  Nakonec i na italské frontě prokázaly legie svoje odhodlání v několika bitvách.

Ke konci Velké Války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků (dobrovolců, bratrů – oficiální označení příslušníka vojska). Celkem padlo 5152 československých legionářů, z toho 4112 v Rusku, 630 ve Francii a 410 v Itálii.

Po skončení první světové války a návratu do Československa byli legionáři oslavováni jako podstatný prvek vzniku novodobého státu Čechů a Slováků. Příslušnost k legii měla vysokou společenskou prestiž. Většinu generality ČS armády tvořili právě důstojníci s legionářskou zkušeností. Také sídlo prezidenta, pražský hrad, strážili legionáři a to od roku 1920. Od 28. října 1929 pak ve svých tradičních uniformách ze všech tří zmíněných bojišť až do roku 1938. Sám prezident Masaryk si legionářů velmi vážil.  Na důkaz úcty k nim se sám často objevoval na veřejnosti s typickou legionářskou čapkou tzv. „Furažkou“.  V roce 1945 se legionáři podíleli zcela samozřejmě na povstání proti německé okupaci. Pro mnohé to byla definitivní tečka za slavnou minulostí. Následující léta legionářské tradici nepřála. Svého uznání se dočkali znovu na počátku devadesátých let dvacátého století.

Českoslovenští legionáři po sobě zanechali v různých částech světa dědictví ve formě svých hrobů, uniforem, medailí, deníků i osobní korespondence. Mnoho z nich se naplnění svého snu – samostatného státu – nedožilo. Jejich odvaha a odhodlání bojovat za národní ideály z nich však činí opravdové hrdiny. Medaile o průměru 37 mm z ryzího stříbra tyto jejich činy připomíná.