28 září je u nás oslavováno jako svátek patrona českých zemí „Svatého Václava“. Shodou okolností ve stejný den v roce 1914 složili přísahu čeští dobrovolníci na Rusi nazývaní jako „Česká družina“. Jednalo se v té době o druhou podobnou skupinu. Ta první se zformovala ve Francii pod legendárním názvem „Rota nazdar“. Obě jednotky se staly základem věhlasných „Československých legií“.

První světová válka nebyla jen střetem mocenských celků. Velmi exponovanou se stala též národnostní otázka, především v Rakousko-Uherském mocnářství. Jeho multinárodní skladba byla achylovou patou starého císařství. Mnohé národy se s povahou vypuknuvší válečné vřavy neztotožnili a začaly hledat příležitost k dosažení svých vlastních cílů. Přirozenou formou takové realizace se stalo přímé zapojení do bojů na straně nových spojenců. Týkalo se to samozřejmě i čechů a slováků na ruském území. Z jejich komunity žijící v okolí Varšavy se velmi záhy začala formovat „Česká družina“.

Jednalo se v o dobrovolnický útvar v rámci carské armády. Oficiální datum vzniku je 12 srpna 1914. Sestavování jednotky probíhalo pod vedením štábu Kyjevského okruhu. Zformování jednotky prosadil jeho náčelník generál Nikolaj Alexandrovič Chodorovič, který se na její organizaci od počátku zásadně podílel. Příslušníci si říkali „Starodružníci“. Cílem založení jednotky nebyl jen boj proti centrálním mocnostem. V pozadí stála určitá snaha krajanského hnutí zabránit rozptýlení především jednotlivých českých dobrovolníků mezi carské jednotky. Rusové očekávali od Čechů přínos v opatřování informací o nepříteli a přičlenění k rozvědce pro ruské pluky se přímo nabízelo. Rusko tedy zpočátku spíše spekulovalo s vojenskými výhodami, než aby se jednalo o podporu bratrského slovanského národa. Na politickou aktivitu odbojového hnutí krajanů se ruská vedoucí místa navíc dívala s nedůvěrou a chovala se k ní zdrženlivě.

Po zformování jednotky následovala v Kyjevě na Sofijském náměstí slavností přísaha. Datum bylo vybráno záměrně. Ovšem podle juliánského kalendáře používaného v Rusku. Akt se podle kalendáře platného u nás, tedy gregoriánského odehrál 11 října 1914. Tento časový posun ovšem nemá na význam této události žádný vliv. Přísaha sama o sobě byla vedena velmi symbolicky. Bojová zástava se inspirovala formou svatováclavského praporu. Vlastní prapor vyšily Češky žijící v Moskvě. Do žerdi praporu zatloukly významné osobnosti zlaté hřeby. Prapor posvětil kyjevský archimandrita. Po přečtení přísahy stvrzovali vojáci svůj závazek políbením kříže, evangelia a praporu. Slavnost ukončilo defilé České družiny. 3 listopadu pak jednotka odjela na frontu s určením k 3 ruské armádě v Haliči.

Ruské velení z počátku nemělo jasnou představu, jak bude družina nasazena. Původně se počítalo s využitím jednotky k válečné propagandě a také k tlumočení po plánovaném průlomu do českých zemí skrz Slovensko. Vývoj na bojišti se ovšem vydal jiným směrem. Nakonec bylo rozhodnuto čety a poloroty přičlenit mezi divize a pluky ruské armády kde by dostaly na starosti plnění průzkumných úkolů. „Starodružníci“ v tom skutečně vynikali. Brzy si získali pověst výtečných vojáků. Dokázali uskutečňovat menší výpady za nepřátelské linie. V blízkosti nepřítele rozhazovali letáky podvracející morálku „c a k“ vojska a samozřejmě získávali zajatce. Ruský Generál Dimitrev nadšený jejich činností začal prosazovat rozšíření jednotky. K tomu dochází koncem roku 1914, kdy je jednotka posílena o dvě stovky bývalých zajatců. Pro ně se používalo označení „Novodružiníci“.

Na druhé straně fronty nezůstala činnost „České družiny“ utajena. Rakousko-uherské velení proto vydalo rozkaz zajaté Čechy po identifikaci odsoudit k trestu smrti. Několik dobrovolníků bylo po zajetí skutečně popraveno. Patřili mezi ty , kteří neměli možnost padnout v otevřeném boji. Například 25 listopadu 1914 vyrazilo k překročení fronty deset dobrovolníků. Jejich úkolem byl návrat do vlasti a předání informací o existenci „České družiny“ domácí politické scéně. Úkol se podařilo splnit. Tři dobrovolníci na území budoucího Československa skutečně pronikli a zprávy předali. Jeden nedokázal frontu přejít. Vrátil se ke své jednotce jednotce. Dva zůstali nezvěstní. Další dva upadli do spárů nepřítele. 9 prosince 1914 zachytilo rakouské polní četnictvo na území Haliče starodružiníky Josefa Müllera a Antonína Grmelu. Po výsleších v Krzcowé byli přepraveni do města Vdovice k 4 armádnímu etapnímu velitelství. Zde je vojenský soud shledal vinnými z velezrady a vyzvědačství. Následovalo odsouzení k trestu smrti oběšením, jenž byl vykonán 12. 12. 1914 v 14:00 na náměstí před nastoupenými setninami rakouského 19. domobraneckého praporu. Celkem ztratila „Česká družina“ 48 padlých.

Od roku 1915 byla jednotka dále rozšiřována a to díky přílivu zajatců. Nakonec se několikanásobně rozrostla a vstoupila do historie jako „Československé vojsko na rusi“. Jejich cesta do vlasti vedla přes slavné bitvy jako Zborov nebo Bachmač, ve vlacích skrz nekonečné dálavy Sibiře a exotický dálný východ. Do nové republiky se poslední z nich vrátili až v roce 1920.

Medaile o průměru 37 mm z ryzího stříbra připomíná historický okamžik, kdy se na svojí bojovou cestu vydala „Česká družina“. Vlastenci ochotní obětovat svůj život za národní ideály. Jejich hrdinství nemůže být zapomenuto a patří nesporně k naší vojenské historii.