Investiční medaile

0

Nákupní košík je prázdny

  • Doručení

    0,00 Kč
  • K úhradě

    0,00 Kč
Home > Historické osobnosti>Stříbrná medaile Českoslovenští prezidenti - Edvard Beneš proof (ČM)

Historické osobnosti>Stříbrná medaile Českoslovenští prezidenti - Edvard Beneš proof (ČM)

Kategorie

Home > Historické osobnosti>Stříbrná medaile Českoslovenští prezidenti - Edvard Beneš proof (ČM)

Historické osobnosti>Stříbrná medaile Českoslovenští prezidenti - Edvard Beneš proof (ČM)

Stříbrná medaile Českoslovenští prezidenti - Edvard Beneš proof (ČM)

Edvard Beneš – politik, spoluzakladatel československého státu a společnosti národů, poslanec, ministr zahraničí, prezident RČS, vrchní velitel československé branné moci. Významná osobnost bojující podstatnou část svého života za českou státnost.  Jako každý velký muž historie měl svoje přednosti a chyby. Přesto mu patří nesporné zásluhy za obnovu naší státní samostatnosti.

Dostupnost: K dispozici

3 Produkty je na skladě

Upozornění: poslední kus skladem!

1 530,00 Kč

Množství:


Informujte mě, až bude k dispozici

Custom Block

Returns
You can return the product within 14 days of purchase.

Quaranty
2 Years for all products

Po vzniku novodobého státu Čechů a Slováků v roce 1918 usedl do nejvyšší ústavní pozice prezident osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk. Když v roce 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů, vystřídala ho v úřadě další osobnost z okruhu zakladatelů republiky, Edvard Beneš.

Druhý československý prezident se narodil 28. května 1884 v obci Kožlany na Rakovnicku jako desáté dítě rolníka Matěje Beneše a jeho manželky Anny Petronily rozené Benešové. Pokřtěn byl jako Eduard. Vystudoval gymnázium v Praze-Vinohradech. V době studia hraje kopanou za Slávii, ač je to ve školním řádu zakázáno. Po absolvování gymnázia pokračoval ve studiu na filozofické fakultě pražské univerzity, nazývané v té době jako Karlo-Ferdinandova. Od roku 1904 studuje na pařížské Sorboně na svobodné škole politických nauk. V roce 1906 dochází v jeho životě k několika změnám. Mění si jméno z Eduarda na Edvarda a zasnubuje se svojí pozdější ženou Hanou. Následovalo studium v Berlíně. Ve francouzském Dijonu v roce 1908 ukončil své studium obhájením doktorské práce. Po návratu do Čech mu nebyla zahraniční studia uznána. Složil tedy roku 1909 rigorózní zkoušky a získává doktorát z filosofie. Následně začal přednášet na obchodní akademii. Pokusil se ještě studovat právnickou fakultu, tu ovšem nedokončil. Dále přednášel jako docent na Karlo-Ferdinandově univerzitě.

Za 1. světové války se zapojil do protirakouského odboje. Nejprve organizoval domácí odpor v Rakousko-Uhersku a udržoval spojení s TGM. V roce 1915 byla jeho situace neudržitelná, proto odešel do exilu za Masarykem. Společně s Milanem Rastislavem Štefánikem se pak stali hybateli československého odboje. Beneš aktivně přednášel pro podporu československé věci, především na Sorboně. V roce 1916 stál u vzniku Národní rady československé, jejímž tajemníkem byl až do roku 1918. Podstatným výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání tohoto orgánu jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Svrchovanost Republiky Československé odstartovala novou cestu Edvarda Beneše jako ministra zahraničí. Stal se jím nejprve ve vládě Karla Kramáře. Jeho prvním úkolem bylo zajistit hranice nového státu vůči Německu, Polsku a Rakousku, proto téměř první celý rok ve funkci strávil na pařížské mírové konferenci. Ministerský post v Černínském paláci zastával téměř bez přestávky až do roku 1935. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu. Stál mimo jiné u vzniku Malé dohody sdružující Československo, Jugoslávii a Rumunsko se zaměřením proti agresivním snahám Maďarska. Kromě toho byl několikrát poslancem parlamentu – v letech 1919-1926 a 1929–1935 , předsedou vlády – 1921-1922. Na domácí politické scéně hrál výraznou roli také v České Straně Národně Sociální, jejíž byl členem do roku 1935 a jeden čas dokonce jejím místopředsedou.

Ani na mezinárodním poli nebyl nepřehlédnutelnou figurou. Zúčastnil se založení Společnosti národů, kde byl posupně místopředsedou, členem rady a nakonec v roce 1935 i předsedou. Ve stejném roce se ovšem Tomáš Garrigue Masaryk rozhodl odstoupit z funkce prezidenta vlivem zdravotního stavu. Po relativně složitých politických debatách dochází ke zvolení Edvarda Benešem druhým prezidentem RČS.

Ve chvíli, kdy se Beneš úřadu ujímá, dochází k zvyšování napětí v Evropě a to především díky rozpínání Německého fašismu. Benešova diplomatická aktivita slaví určitý úspěch navázáním spojeneckých svazků s tehdejším Sovětským Svazem. Zlom přichází s rokem 1938. I když je v některých výkladech Edvard Beneš manévrován do role kapitulanta, ve skutečnosti se velmi zasazoval o obranu republiky. Jako vrchní velitel podporoval armádu. Jeho vojenská kancelář pomáhala prosadit mnohé modernizační kroky. Za jeho prezidentování dochází k masivnímu budování pevnostních linií. Československo významně posiluje svoji obrněnou sílu. Vnikají progresivní svazky armády jako rychlé divize. Rozvíjí se motorizace vojska. Ve vypjatých okamžicích neúnavě hledal diplomatická řešení. Jedním z posledních je dopis prezidentovi Polské republiky ve chvíli, kdy Polsko předložilo na konci září 1938 své ultimátum ohledně těšínské enklávy. Mnichovský diktát vytvořil zcela nový stav. Navzdory emocionálnímu vypětí ho Beneš vyhodnotil skrze svůj politický pragmatismus. Ač jsou známy citáty o jeho neochotě vézt národ na jatka, jeden z citátů potrhuje právě pragmatický přístup: „Válka stejně bude, Hitler jí prohraje a my budeme stát na straně vítězů“. Stejně vyhodnotil svojí osobní situaci. 6 října 1938 abdikoval z funkce prezidenta a odešel do exilu, kde postupně pobýval v USA a ve Velké Británii.

V emigraci se zpočátku dostal do politické izolace. Zabýval se tedy spíše přednášením, jako například na univerzitě v Chicagu. Po změně situace zakládá roku 1940 v Londýně exilovou vládu. Zneplatnění Mnichovské dohody a obnovu předválečného Československa si vytknul jako svůj hlavní cíl. V té době se u něho také začal krystalizovat záměr na odsun německého obyvatelstva, aby se již nemohlo znovu stát důvodem pro rozbití státu. Často se objevoval u československých útvarů ve Velké Británii, především letců sloužících v RAF. Nevynechává samozřejmě ani pozemní jednotky, kde ovšem musí čelit pokusu o vzporu bezprostředně po evakuaci z poražené Francie. Existence zahraniční armády je opět důležitou kartou ve hře o obnovu státu. Ve válečném vývoji opět sází na svůj pragmatizmus a v roce 1943 uzavírá v Moskvě novou československo-sovětskou smlouvu o přátelství a spojenectví. I když si uvědomuje rizika spojená s totalitním režimem v SSSR, věří příslibům Stalina ve věci respektování demokratického vývoje v obnoveném Československu. Prvním signálem věrolomnosti sovětů se stal vývoj na podkarpatské Rusi na podzim 1944, který nakonec vedl k její úplné ztrátě v roce 1945. Nicméně v posledním roce války Rudá armáda osvobozuje další československá území. Edvard Beneš může díky tomu jmenovat v dubnu 1945 v Košicích vládu Národní fronty vyhlašující kontroverzní „Košický vládní program“ vytvořený pod taktovkou komunistů. 16 května 1945 se triumfálně vrací do Prahy.

Za prezidenta obnovené republiky byl aklamací opětovně zvolen prozatímním národním shromážděním 28. 10. 1945. Potvrzení volby přichází 19. 6. 1946 parlamentem vzešlým z voleb. Do své poslední politické kapitoly Beneš vstupuje horečnou prací. Ta se projevuje nejmarkantněji vydáváním prezidentských dekretů, přičemž ty nejznámější se týkají odsunu německého obyvatelstva. V politice se snaží zaujímat nadstranické postoje. Vypětí posledních let si však vybírá svojí daň v podobě zhoršujícího se zdravotního stavu. V roce 1948 eskaluje vnitřní napětí vyvolávané komunisty a v únoru propuká politická krize. V té chvíli Beneš podlehne komunistickému nátlaku. Přijímá demisi ministrů demokratických stran a jmenuje vládu dle scénáře Klementa Gottwalda, čímž republika na dalších čtyřicet let ztrácí svůj demokratický charakter. Edvard Beneš tím prohrává svůj poslední politický boj. Jeho závěrečným aktem je abdikace 7. 6. 1948 jako výraz nesouhlasu s upravenou ústavou otevírající cestu k diktatuře. Odchází do ústraní v Sezimově Ústí. Zde 3. 9. 1948 umírá.

Edvard Beneš bojoval podstatnou část svého života za českou státnost a to doma i v zahraničí. S jeho érou jsou spojeny velké činy. Nechybí ani hluboká zklamání. Jako každý velký muž historie měl svoje přednosti a chyby. Přesto mu patří nesporné zásluhy za obnovu naší státní samostatnosti, jejímž pokračovatelem je současná Česká republika. Stejně to viděli poslanci parlamentu ČR, když uvedli v život zákon č. 292/2004 Sb., který stanoví, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Zákon je označen jako ZÁKON ze dne 13. dubna 2004 o zásluhách Edvarda Beneše a ve sbírce zákonů vyšel 14. května 2004 v částce 96. Nyní jeho odkaz reprezentuje stříbrná medaile z České mincovny, zařazená do nabídky Vojenských Investičních Medailí.

Stříbrná medaile Českoslovenští prezidenti - Edvard Beneš proof (ČM)
Medaile o průměru 37 mm a gramáži 31,1 g  z ryzího stříbra 999/1000 v provedení proof. Na averzu je prezidentova podobizna spolu se jménem, životopisnými daty a nápisem „PŘEDSTAVITEL ČESKOSLOVENSKÉHO ODBOJE“. Revers je inspirován znakem Československé republiky středního provedení, jenž částečně překrývá historickou mapu. Kompozici dotváří nápisy „PREZIDENT ČESKOSLOVENSKA“ v kombinaci s letopočty ohraničující období, během nichž stál Edvard Beneš v čele republiky. Odborným poradcem a tvůrcem historických textů série Českoslovenští prezidenti se stal historik PhDr. Petr Koura, Ph.D. působící na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Titul je vydáván také jako zlatý dukát. Dodává se v kapsli vložené do blistru s historickými texty a fotografiemi. Ražba je bez číslování.

Rok vydání: 2014
Náklad emise: 1000 ks
Hrana: Hladká
Autor aversu a reversu: ak. soch. Jiří Dostál
Zhotovitel: Česká mincovna, a.s.

8 Ostatní výrobky ve stejné kategorii: